Návěje smutečních oznámení

Z Prahy jsme před horky utekli na „chalupu“, jak říkáme tvrzišti, co můj Štístko pořád zarytě opravuje. Jedna aby měla oči kolem hlavy, když se mládež rozplazí. S tím bříškem, co by se v něm už konečně mohla kutálet holka, už nejsem tak mrštná, tudíž jsem schválně mezi částí právě opravovanou a obývatelnou nechala u provizorního plotu vyrůst kopřivy. Štístko se šklebí, že to moc zakoření, ale já mám jistotu, že ti dva malí a nebezpečně zvídaví skřítkové NEPROJDOU! Ano, jsem možná hnusná matka, ale jak tak pozoruju kopřivové štípance, broučci moji zlatí na revma určitě trpět nebudou 🙂 A nevlezou mi do žádné díry.

Jsem celkem daleko od rušného života a naprosto mne míjely novinky. Jak jsem zjistila, o mnohé nemusím stát. Kolísavé počasí prý spustilo  dost rychlých odchodů, ať lidí nemocných nebo hodně starých. V místním krámku si ženské často špitají, kdo všechno zase odešel a na výloze jsou pořád nejmíň dvě parte. A to je tu vážně  dost málo lidí- ale parte přivážejí i z okolních vesnic.

Najednou mi mamka zavolala, že umřel pan Vít. Tedy, já si myslela, že už nežije. Pro mne je moje dětství dneska tak hluboká minulost, že je skoro pohádkou. Táta ho obdivoval, byl pro něj zosobněním takové té „drobné masarykovské práce“, která umí vyrůst do  ohromných rozměrů. Pan Vít nebyl sám, takových lidí bylo – a nejen mezi muzejníky – spousta. Bez nich by se poztrácely hromady věcí, které tak nějak po Čechách nenápadně mizely pod nenechavýma rukama, aby byly „zachráněny“ zpod prachu v archívech a knihovnách.

Co se týče zrovna smírčích křížů a kamenů, také jsme s tátou jezdili na výpravy s panem Vítem a hrstkou báječných lidí, co už někdy v prehistorii založili tenhle slavný spolek, co se rok za rokem scházel a měl časem i mezinárodní účast. Štístko tam ještě před svadbou také jezdil. Hm, proto si možná myslím, že už pan Vít odešel dřív… Takže ať je navěky známo, že v tom srandovním cípku Česka bylo význačné centrum záchrany nenápadných a často pořádně do země zarostlých a kopřivami chráněných památek:  Společnost pro výzkum kamenných křížů při Městském muzeu v Aši Mikulášská 3, 352 01 Aš.

Dávám vám sem i celou adresu, abyste uvěřili, že si nevymýšlím. Ono to opravdu vypadá nenápadně, ale protože smírčí kříže jsou památkami na nehody i zločiny, nejsou jenom na psí očůrávání, jak říkávala moje mamka, když si někdy dělala z vážných věcí legraci. Pan Vít byl zkrátka jedním z ohromně důlležitých lidí, co pro nás a naše děti nutil promlouvat vysídlené kraje. Ona to totiž není sranda, když chodíte do školy a tam do vás hustí národní písničky odevšad, ale o Tachovu ani fň. Mamka taky říkává, že jsme vyrostly v odmlčeném kraji. Táta to neslyšel moc rád, on byl té minulosti plný, ale taky věděl, že připomínat ji nebylo to pravé ořechové.

Německá historie jakoby radši moc neexistovala, jako by nebylo slušné ji připomínat. Právě smírčí kříže a kameny nám to, že i před námi žili lidé, co byli jako my, dost jasně připomínají. Kraj skrze ně dneska vypráví a to je moc dobře. Poslouchávala jsem ty historky u ohně s otevřenou pusou a pomáhaly mi zapouštět kořínky. Západ je tím pádem krajinou mého domova i díky lidem, jakým byl taťka a vůbec všichni z té party.

Pan Vít se staral i po revoluci, aby se kameny nekradly a neodvážely pryč. Tehdy zase historické artefakty „zachraňovali“ různí sousedé zpoza hranic, pár kamenů bylo vypátráno na soukromých pozemcích –  přesně nic moc nevím, ale i Štístko z toho dokáže být při každé zmínce dost rozčilený.

Mamka mi do telefonu trochu vzlykala, protože se do Aše chtěla někdy podívat. Odkládala to rok po roce, pana Víta si moc vážila – a najednou je konec. Vyfotila mi parte a jistě porozumíte, jak je symbolické. Fotkou prosvítá i kus ašské Hlavní ulice. Nejdřív jsem myslela, že je to symbolicky podmalované muzeem v Zámečku, ale je to jen kouzlo nechtěného, odraz na vývěsce.

Začala jsem psát už před několika dny, ale nebyla jsem schopná sestavit kloudnou větu, protože pan Vít, krásný štíhlý bělovlasý pán s bradkou, byl pro mne symbolem velmi vzdělaného a kultivovaného člověka, jakého potkáte spíš ve filmech, než v životě.  Možná jsem ho dodopravdy nepokládala za dávno mrtvého, spíš jsem ho zamkla mezi vzpomínky na šťastné roky a chtěla věřit, že tu někde bude věčně. To, že je teď neodvolatelně pryč, je jako zrada. Jsem pamětnice?! Dost divné pomyšlení. Pane Víte, pořád Vás vidím a pořád nemůžu uvěřit.

Rubriky: Články | Štítky: , | Napsat komentář

Hola hola, Země volá!

Uklízení je běs. Někdy taky zábava, podle toho, co člověka přiměje k dané činnosti a jak k ní přistoupí. Já mám ráda, když je čisto, ale nemusí to být sterilní prostředí. Tudíž mi nevadí tlapky na té ocelové kráse kuchyně v Krumlově. Kluci jsou pořád se mnou, tak co.

Netušila jsem, že lidi blázní kvůli dnešní sobotě, kdy je den uklízení Země. Ne, že by si to planeta nezasloužila, ale mamku to štve. Nevěděla jsem, že mamka venčívá Chlapíčka i daleko za Borem a sbírá přitom bordel ještě dneska. Dělávali jsme to ještě s tátou, bylo normální cestou domů sbírat odpadky po ostatních – jak táta říkal, ani by nás nebavilo jít tím bincem domů.

Mamka nikdy neměla ráda organizované akce. Možná těch pár zájezdů na hrady a zámky, než se jí povedlo sbalit tátu. Jinak se vždycky div nekřižovala, jak slyšela, že je něco báječného a někdo to dává dohromady. Proto za sebou nemá žádný zájezd na muzikál, žádnou cestu  autobusem k moři a večer zase zpátky a tuplem ne „akce Zet“.

Nezlomily ji Železné neděle ani jarní běsnění. Za socíku se totiž na jaře uklízelo dobrovolně povinně kolem baráků a hodně lidí prý koukalo, jak udělat co nejmíň a rychle se vypařit.  My jsme uklízeli zámek a chodili jsme tam roky i z bytovky, možná právě proto, že už uklízení nebylo povinné.

Takže mamka chodí do lesa s igelitkou a pokračuje v tradici. Hm, možná bych ji měla s klukama také zavést. Nemám nic proti tomu, naopak. Jenom nepotřebuju tu organizovanost, i když je to dobré hnutí. Lidi se prý hlásí a nadšeně se sdružují i do skupin až třicetičlenných. Je jim přáno. Vlastně bychom někdy mohly provést sdružování mamin a třeba v Krumlově vyrazit s mrňaty.  Po okolí se najde dost stezek, kde i kočár projede – protože autem bych nikam takhle vyrážet nechtěla a nosit pár kiláků děcko v klokance nebo šátku? Tak dobrá nejsem a nejsou to ani ženské, co by se možná zapojily. Navíc kočárek leccos uveze, i staršího brášku, když bolí nožičky.

Uklízení je dobré a vlastně to má něco do sebe, když se lidi sdružují. Uklízení cizího bordelu patří k činnostem velmi málo oblíbeným, lidi se často štítí – ve výbavě přihlášených dobrovolníků jsou (kvůli tomu) prý i rukavice. Takže tomu hnutí fandím – a protože debilů, co všechno zahazují, je pořád přesila, maminčiny aktivity to naprosto neohrozí 🙂

Rubriky: Články | Štítky: , | 2 komentáře

Já to říkala, já to tušila, proč ne oni?!

Nehodlám tady mít bejbystránky. Na ty zážitky radši chodím na Broučkoviny nebo k Vanilce a několika statečným a skvělým tátům. Jenže i když mne napadne fůra jinak zaměřených věcí, nedám je ani na fejs ani sem. Můžou mne třeba pronásledovat spoustu dní a týdnů, ale převést do psaného? Nějak nestíhám.

Teď mi vyrazila dech Hanina Veselá. Já si už myslela, že je jednou z těch intelektuálek, co sice žijou s přítelem, ale bohatě jim stačí starost o nějakou zvířenu. Nejen, že má holčičku, ale vesele čaruje a morduje  a snad už dopsala knížku! Na tohle já vážně nemám. Je sakra dobrá!

Možná je to těma dvěma byty, i když mám pomocné ruce na uklízení, kterého bych měla nad hlavu. Brr. Stejně musím vždycky před přesunem zařídit, aby bylo něco v lednici, vyvětráno a tak podobně. K tomu zajet za mamkou nebo  Petrovou rodinou, žádná sranda, přátelé.

Ale nebudu to pořád okecávat a vymlouvat se, čas utíká a prckové můžou mít nároky. Ten můj nadpis možná vypadá, jako že jsem po bitvě generálem, ale zase jsem zpátky u toho, co se kolem mne děje a kam to s námi spěje.

Poslední rok sem jdou zprávy z více míst, než je jenom nasupený pan Vlad. Jak víte, vyzkoušel si pobyt ve Francii a samozřejmě lezl právě tam, kde ho to nejvíc zajímalo. Mne zase ještě víc zajímá, jak se mohl vzdálit až tak daleko, jestliže kdysi vykládal, že ho do Čech pomohlo přivést pouto s mojí babičkou. To je dneska jako osvobozený nebo co? Řeči, že se může pohybovat i tam, kde jsou nějaké artefakty nebo vzdálené příbuzenstvo pokrevní, mi připadají dost vycucqané z palečku. Víc se nedozvím. Zase je tajemný jako hrad v Karpatech, jak říká mamka.

Mimochodem, čirou náhodou jsem narazila na člověka, který se hlásí k příbuzenství s historickým Vladem nějak přes Chorvatsko, ovšem má německé jméno a žije u Šumperka. To je mi ale mix… Vladovi ani slovo, ještě by se na něj nalepil jako třeba na tetu. pamatujete, ne? Jako že ji zapíše do rodového seznamu a tak.

Zkrátka a dobře, ve Francii mají letité problémy s neasimilací. Své v tom hraje problém se zaměstnaností, ale prostě tam mají ghetta, kde je spousta mladíků, co vyrůstají bez nějaké extra naděje na uplatnění, na budoucí slušný život.  Možná druhá nebo ještě víc generací bez výhledu. Zároveň se konečně objevují hlasy, že spousta těch mladíků, co je bere šance bojovat v IS, nejsou šílení fanatici, nýbrž frustrovaní kluci se sny a bez šancí u holek a na život, jaký by chtěli mít. Islám nedávají, vědí houbeles. Když k tomu připočteme ty úžasné západní filmy, co sledujou, mají ti východní (muslimové) v hlavě galimatyáš a ti  narození v Evropě akorát vztek.

Je jaro. Koukám kolem sebe a vidím spoustu holek, co se navlečou do legín a mikin, co na nich skoro praskají. Leccos ani není hezký, přitom by stačilo něco delšího pod zadek a mohly by být dokonce elegantní. Marná sláva, spousta  jich vypadá jako na lovu. nejen chlapa, ale vyloženě  na sex. Když přitom narážím na debaty o tom, jak se na nás chtějí imigranti koukat jako na kořist, jak je to fuj a ponižující, asi se někde stala chyba ohledně souboje přiléhavých sportovně – podvlíkačkových kusů a ženskosti. Když mám špeky, tak je schovám, ne? Stačí přece tak málo! Když je neschovávám, tak se vlastně obnažuju i na naše poměry a nemůžu se divit. U nás se taky přece vždycky znásilňovalo a přepadávalo a nemám pocit, že by tomu byl konec.

Něco je střet kultur, něco je kriminálnický postoj k okolí (dostanu co chci za každou cenu), hodně je politické zavírání očí a nařízené mlčení. Nic se neděje, společně jásáme nad možností postarat se o ně. A to vidím jako největší problém. Opomíjení klasického pravidla, že když je někdo někde hostem, má se jako host chovat. Ctít jeho zvyky a přizpůsobit se. A že k právům patří také povinnosti a to všechno že by se mělo vyžadovat, sledovat, předpokládat a připravovat. tohle je demokracie? Zavírat oči před problémy? Jasně, nikdo nechce přiznat chyby nebo omyl, jenže když něco podělám, mám koukat to napravit. To snad platí na všech úrovních společnosti?!

Co mne hodně štve, je fakt, že tohle už dávno říkal právě Vlad. Říkal to ve stejnou dobu, kdy jsem na to přicházela já sama, ale přece mu neudělám tu radost, abych  horlivě souhlasila. Nebo polemizovala. Prostě jsem to vždycky odkejvala a ticho. Stejně to nejvíc probírali s Petrem.

Ono se mi nikdy nelíbilo, že Jiříčka Vlad pasoval na budoucího drakobijce, Honzík že mu bude stát po boku a já nevím, co všechno má na mysli s tím, že budou mít věrnou družinu. Průšvih je, že to vypadá jako možná budoucnost. Nelíbí se mi už vůbec to, jak svět směřuje šupky dupky přesně do Vladových předpovědí.

Nejhorší je možná pocit, že se s námi hraje divná hra. Taková ta o potopě, jen když si současní mocní nenadělají problémy. jsou u korýtek a potřebují hopkat podle nějaké muziky, ne podle toho, co svědčí lidem. Je to dost divné a hořké. Už vůbec mne neuklidní ani ta tvrz, co Petr nechává povstat z  trosek. Až na něj skočí památkáři, leccos z těch úprav a dostaveb mu asi neprojde. Útočiště pro zlé časy… No, nevím, ale protože se kolem toho projektu točí i Vlad, jde mi ke všemu ještě na nervy.

Je to blbá doba a ani začínající jaro mi nijak nepomáhá. Ale kluci jsou skvělí a to je asi nejdůležitější.

 

 

 

 

Rubriky: Články | Štítky: , | Napsat komentář

Chlapíček je ještě větší hajzlíček

Psisko a feny, víc bych možná nemusela psát. Kolem baráku je místo plotu většinou zeď, jak ji nebožka prateta dala postavit, aby měla z domku tvrz či co. Jenže na kousku zbyl  drátěný plot s brankou mezi domkem pratety a těch našich babek. No a co myslíte, že se vořech naučil? Přeleze plůtek, nijak vysoký, případně podhrabe. Babky mají Chlapíčka rády a když k nim chodí jako doprovod mamky, ňuňají ho a krmí nejen piškotky.

Jo, piškotky. Mamka si hajzlíka vořešího naučila na piškotky za venčení. Už si stěžuje, že ten hajzlík někdy dělá, že potřebuje ven, jen tak odmávne nožičkou u keříku nebo plotu a maže domů, dřepně pod dózu s piškotky a čeká, až mu spadne do huby. Za větší vypouštění nádržky dostane dva, ale zatím bych řekla, že si spočítal, že mu to za třikrát vynese víc, než jednou za pořádně 🙂 Není hloupej.

Teď se tedy dějou vycí noci. Někde něco hárá, evidentně. Pes je hnusnej, kňučí, hopsá, leze po člověku, aby jako i blbej pochopil, že musí ven. Je pokojovej, takže na noc a mráz ho mamka vyhodí jen v nouzi nouzovaté. Nebo my, když jsme tam o svátkách byli. Sice riskujeme, že přeleze ten plůtek, ale občas to vzdá a zaleze do své venkovní  boudy. Nebo se nedostane ze zahrady babek (já je stejně podezírám, že mu při tom něco házejí z okna). Dneska mi mamka volala, že hajzlík našel další cestu ven. Za prvé nechala od kotelny ve sklepě otevřené dveře na verandu, aby nebyla promrzlá, když měla nastat Sibiř. Špatně na verandu dovřela dveře a nevšimla si toho. Pejsánek se dostal na verandu, odtud do sklepa a tam už stačilo čumákem pootevřít další zapomenutý nepřibouchlý otvůrek, okýnko nouzovku. Podle stop opět přelezl plot a tentokrát se protáhl do ulice, pod vrátky u babek.

Hajzlík jeden, touha z něj udělala kočku! Na mamku ráno vesele poštěkával za jejími vrátky a jak mu otevřela, protáhl se kolem ní tak roztomile schlíplej, že mu prý ani neměla sílu vynadat… Ono to možná nemá cenu, psovi nadávat za to, co provedl před časem, ale když sklopil uši a ocas, jistě věděl moc dobře, že jeho cesta domů je přinejmenším netradiční, na základě předchozího zdrhnutí. Piškotek se údajně nekonal.

Je mu ale odpuštěno, nic moc se nestalo, protože mamka se nerušeně vyspala a ušetří i na žrádle. Ráno měly babky na schůdku dva vymetené kastrůlky. To ony prý dávají zvířátkům, kočičkám a tak, ale podle stop se Chlapíček před opuštěním jejich zahrady ještě spokojeně nadlábnul. Jo a jak babky nechávají kupovat lojové koule ptáčkům, musí je mamka převěšovat, protože psisko na ně skáče a žere je i se síťkou. Na něco chytrej, na něco trouba.

Mamka do telefonu přihodila historku, až jsem se otřásla. Je optimistka. Síťka prý ještě dobrá, ale jeden pes, co jsme měli na zámku, už ho ani nepamatuju, prý miloval použité kondomy. Byla to prý odpornost sbírat, když z něj vyšly, ale představa, že bychom to našly my děti, mamku i tátu naučily velké sběračské pohotovosti. To víte, všude okolo romantická zákoutí, milenecké kutloušky… A blbej mlsnej vořech.  😀

Rubriky: Články | Štítky: | Napsat komentář

Černé moře

Moje kamarádka vytváří šperky a dává jim poetická jména. Dělá je z chirurgické oceli nebo stříbrného drátku a já vážně nevím, jestli to není to nejlepší, co kdy vymyslela. Ona sice patřila k velmi dobrým studentkám, ale na magistru se už vykašlala a stvrdla někde na úřadě. Šperky ze drátků a polodrahokamů by ji neuživily, ale dělají radost.

Koupila jsem už od ní několik nádherných spon do vlasů s acháty, ale pro mamku jsem vybrala náhrdelním. Spojení dvou kamenů, velice něžné drátkové krajkoví a to Černé moře. Mamka tam byla několikrát v Bulharsku ještě s dědou a babičkou. Do nové kuchyně si pověsila talíře z tamější hnědé keramiky.  Táta je neměl rád, tak byly léta schované i s miskami, ale když se přestěhovala do svého přízemku v domě po babičce, vytáhla spoustu lidových věcí a ladí to tam.

Když to rozbalila a řekla jsem jí, jak se šperk jmenuje, uklouzlo jí: „Alexandrovci.“ Koukala jsem asi dost divně, byla jsem celý den v jednom kole, ani pohádky nebyly zapnuté, prostě jsem chystala Ježíška, mamka přijela odpoledne… Vážně,  za tohle nemůžu ani já ani nikdo jiný. Štístko se zasmál, i dkyž dořekl, že letecká neštěstí jsou prostě mimo jakákoliv hodnocení.

On se mamce dost divil, že na ty Alexandrovce jednou přijela. Já s ní nešla, ale pár jejich vystoupení je na Jůtrubce a mamce jsem je našla. Uznávám, že jsou dobří profíci, umělci, a prostě nějak zapadají mamce do toho, jak a kdy žila. Ona si vždycky notovala různé písničky a v ruštině taky. Včetně Kaťuši. Malounko falešně, ale nikdo nejsme dokonalí.

Je to paradox. S režimem si moc netykala, Táta měl potíže, Štístko si taky něco užil – ale umění je mimo. I když může sloužit jako propaganda. Zní mi to teď jako maglajz, nepopírám. Nakonec bude nejsprávnější to, co uklouzlo Štístkovi, když se ušklíbl nad tím absurdním spojením. Neštěstí, které se dotýká jednotlivých lidí, stojí mimo.

Podobně to může být i s Berlínem. Zasáhlo mne to. Jak málo jsme  chránění před blbostí, přetavenou do fanatizmu! Když to někoho popadne, jsou nahouby sebelepší zátarasy. Místo keců, co jsem dnes namátkou zahlédla na FB i u jinak docela rozumných lidí, by to chtělo trochu přemýšlení. Což je bolestný proces, uznávám.

Můžu mít k propagandám a politice různé připomínky, ale pokud je něco dvacetkrát okecávané a překrucované tak, že už skoro nevím, kde mi hlava stojí, obracím se k nejjednodušším základům. Ke mně se tulí dva moji kluci. Jejich pacinky se dotýkají mých tváří, vlásky jim voní a jsou zaujatí spoustou hraček. Kostky Dupla jsou kolem nás a je jich už slušná hromada, aby se broučci nehádali. Ti lidé na dně moře nebo v Berlíně už nic podobného mít nemohou. A to je špatné.

Mamka má na sobě Černé moře i dnes. Šperk je to krásný, opravdu. Požádala mne o nějakou novou svíčku. Zapálila ji za oběti neštěstí, za umělce, cestující i posádku. Nechala jsem ji u počítače, našla hodně záznamů s Alexandrovci. Poslouchá je a nerušíme ji, je to její obřad, loučení.

Vedle toho má náš den zvláštní příchuť. Smíme si hrát s kluky, slyšet, jak se smějou, obdivovat Jiříčkův vláček, co si postavil. Tohle je můj základ světa a toho se chci držet. Jo a Kaťušu umím taky. Asi stejně falešně, jako mamka.

Rubriky: Články | Napsat komentář

Za dobrotu kýbl hořkosti

Mamka se přestěhovala do Boru, to víte. Začala se starat o pratety, už mají taky svoje roky a moc toho nezvládnou. Když je vidím ťapat s chodítkem a francouzskou berlí, ani mi nepřijde, kolik zbytečného rozčilení a svárů způsobily. Nejen přímo babičce nebo nám, ale vůbec. Nepochybuji o tom, že by byly cenným zdrojem informací o komkoliv.

Teď tedy, nejméně poslední rok, jim mamka pomáhá s nákupy, vozí je k doktorům, do kostela a tak podobně. Když jim něco je (protože i čarodějnice  občas chytnou rýmičku), vaří čajíčky a vyváří. Což je dost oběť, protože babči mají mlsné jazýčky.

Teď se udála návštěva ze Slovenska. Poněkud odlišná od těch předchozích. Rozhodla se zakročit na obranu svých ubohých příbuzných, co je mamka vysává, bere od nich těžké prachy za péči a ani ji nenapadne vygruntovat jim celý barák a babky třeba ještě pozlatit.

Ano, mamka se nechala  zavést jako poskytovatel péče. Jenže od babek si nic nebrala, bylo jí to blbý. A babky se naopak asi chtěly ukázat, jako že jsou extra dámy a líčily, že si ji platí. Poptala jsem se  na to a zjistila, že ty peníze od státu sklutečně mají na to, aby si zaplatily pomoc. Že se mamka styděla  o něco si říct – no, chtít po těch dvou prachy je asi obtížné a když samy nezačaly, radši mlčela. Ne, že bych se divila.

Jenže když na ni vystartovaly dvě štěkny, chytré jako vopice, opravdu se nedivím, že byla  zničená. Brácha mi zavolal, že se něco děje. Babky jsou zalezlé a zticha, už dva týdny bez pomoci. Mamka zašla na úřad a oznámila ukončení služby, jestli si nenajdou někoho jiného, tak o peníze přijdou. Nejen to, bůhsuď, co s nimi bude. Pečovatelská služba tu není a sousedi je kvůli minulosti příliš nemilujou.

Dneska už dokážu ze všech střípků odhadnout, že se babky chlubily něčím, co si zatraceně přikrášlily před příbuznými.  Podle mamky jí bylo i to auto vyčteno, ačkoliv si koupila ojetinu za své. Babky naložila i kvůli červencovému pohřbu faráře Borna (on měl nějaké tituly, ale já se v nich nevyznám). Já ho neznala, ale prý byl duší celého regionu. Takže mamce bylo jasné, že rozloučit se s ním je nutné.

Teď v září zase jela ke kostelu kvůli varhannímu koncertu. Já vím, že tam chtěla jít tak jako tak, ale rovnou vzala babky.  No a když se chtěly udělat před rodinou  důležité, tak možná nadsadily i ten příspěvek, co berou. Každá sice přes čtyři tisíce, jenže ony si dost kupují elixíry mládí, tedy vitamíny a doplňky na klouby, skáčou na reklamy, ale že by z pilulek hopkaly jako kamzíci, to tedy ne. I proto mamka mávala rukou.  A najednou? Obírá prý stařenky bezbranné, div je nevydírá a nehne prstem. Načež, pokud jsem dobře rozuměla, shrábly ty dvě bojovnice  za lidská práva kolem dvaceti tisíc „na benzín“ a triumfálně odjely domů.

No, to víte, že jsem přijela, vyslechla si to málo, co se z mamky dalo vydolovat, a zašla za babkama. Brečely jako želvy, ale nic moc jim to platné nebude. Na Slovensku jsou sice dvě nezaměstnané holky, co by sem mohly přijet, ale nechce se jim, mají jiné plány. Babky byly odmítnuty velmi stručně a jasně. A to doteď zaneprázdněná rodina netuší, že jejich babička s pratetou neberou příspěvku dohromady nějakých sedmnáct nebo víc tisíc měsíčně, jak se tam traduje. Že by je vlastní rodina  ocenila na tak obtížné, že bydlet za stravu, byt a tak slušný plat je stále málo? Pokud vím, ma prázdniny tady si nikdo nestěžoval, babči se rodinou celé roky chlubí ažaž. Docela mne dozvuky té šílené události překvapily.

Možná jsem něco přece jenom urovnala. Na babkách je, aby si mamku udobřily, než přijedou z úřadu z Tachova zjišťovat, co se děje. Jak jde o peníze, musejí si všichni přesně říct, jak to je a jak to bude. Doporučila jsem hodit to na papír, společně sepsat. Ježíšmarjá, když jim mamka posluhovala při nemocech, aby nemusely někam na eldéenku, to byl přece zápřah na celý úvazek!

Nebrala jsem si moc servítků. Ani jsem nemusela, stačilo si nastudovat a vysvětlit jim tu dávku. Babči smrkaly, že tomu opravdu rozumím, že jsem študovaná, že ony to špatně nemyslely, ale že mám pravdu, i na vejminek se přece vždycky sepisovala smlouva. Uff. Nakonec  mne skoro rozesmály. Tlačí je čas. Ne kvůli těm penězům, na které potřebují někoho, kdo jim bude pomáhat, ale proto, že se blíží Dušičky. Moc totiž by chtěly dát věnec na hrob svého milovaného faráře a zapálit mu krásnou velikou svíčku. Je to až v Přimdě a auto…? Jak jsem jim navrhla taxíka, pokřižovaly se 🙂

Ony jiné nebudou, ale ten malér teď by mohl mít docela výchovný účinek. Vlastně mají další motivaci. Svatby, to je jejich – a bráchova je na obzoru. Ale o tom zase jindy.

 

 

Rubriky: Články | Štítky: , , | Napsat komentář

Burkini, šátky, maglajz

O těch plavkách, zahalujících kde co, vím už dlouho. Slyšela jsem před lety, ještě  než jsem se potkali se Štístkem, jednu paní kolem čtyřicítky vyprávět, že ona tedy nepotřebuje vystavovat své tělo kritice okolí. Znám to taky, z koupališť, bazénů a aquaparků. Už po Jiříčkovi jsem neměla postavičku zrovna jako lusk. Pravda, on ten pohled na okolí dušičku spíš utěší, jenže moje kouknutí je asi takové, jako že ten živý plot je stříhaný do zajímavého tvaru. Nejsem šílená  módní policie.

Zato teď, když se kouknu do diskuze pod zprávu o burkinách, když vidím ty pánské výkřiky, že se nechtějí koukat na baby se špeky a pomerančovou kůží a já nevím s čím dalším, říkám si, že je tu někde chybka. Nechcete se koukat na těla, vytvarovaná mámovstvím, těžkou prací (křečáky, jizvy), stářím a životem vůbec?! Co potom jste, když vás to uráží? Když se vykecáváte, že by s tím dotyční měli něco dělat – pročpak asi zaleze velrybka do bazíku a mává končetinami? Třeba ztučněla z léků nebo mindráků (duševno leckomu zkrouhlo okolí, takže to taky není pouze její „vina“) a třeba tohle je jeden z mála pohybů, co smí. Zkrátka jizvy z bojů života. Ti co tohle nechtějí chápat, jsou spíš blbouni, co navíc chtějí koukat a možná se vzrušovat – a výchovy se jim evidentně nějak nedostalo. Broučci, i předpuberťák se dneska pokouká v soukromí na PC! Nejspíš prostě blbí a jinak neschopní…

Tak ať ti nároční estéti, co by zvraceli z pohledu na  málo foremnou postavu, do veřejných lázní prostě nechodí! Já například jsem si plaváním zase  dala dohromady postavu, i když jsem kojila – prostě jsem to nepřepínala a kombinovala formy pohybu. A pak už jsem zase byla těhotná…

Na straně druhé těch vymakaných sportovců mezi normální lidi příliš nechodí, takže ti křičící estéti můžou být klidně kteřísi z těch pupkatých, co někdy vypadají, že nosí děcko místo své lepší půlky.

Docela jsem se zamýšlela nad pokřikem, jak málo jsou burkini hygienické. Hm, snad především pro tu ženskou? Když vyleze, může snadno v těch hadrech nastydnout. Mamka dodneška používá opalovačky, když jde k vodě. Mně je to poněkud blbé, ale už jsem si taky několikrát nadávala, že by to chtělo převlékání, ať jsem u řeky nebo moře. Zadek studený, prsa také, to si vaječníky nebo močák opravdu říkají o mazec. Pokud  je to čisté, bazénu to neublíží a přírodní voda si poradí. Určitě nevím nic o znečištění vodstva v časech, kdy takhle a hůř vymóděné dámy hopsaly ve vlnách a byly šťastné, že vůbec můžou veřejně do vody. Historie se zkrátka opakuje.

Dnešní materiál už přece jenom líp osychá, i když mám nejasné podezření, že burkini se natahují přes prádlo. Bradavky jaksi nevidět. Chudinky navlečené! A k hygieně ještě tolik: potažená hlava znamená, že se do vody nedostane  skoro nic z těch tužidel a laků, co si potřebujeme stříkat na vlasy – a navíc kdoví, jestly tyto tmavovlasé dámy vůbec něco takového potřebují používat. Zkrátka z burkin neproleze ani chemie, vešky blešky, ba ani třeba lupénka, co taky občas na někom zahlédnu.

Dneska už móda vyslyšela onu mou známou z úvodu, jednak by si mohla burkini normálně koupit – třeba na internet, a nosit, co by sama chtěla, druhak se prodávají plavky ve stylu kalhotky a vršel triko nebo minišaty. A palvci mají tu a tam stále delší nohavice. takže kdyby to některá dáma zkombinovala, zakryje se zcela evropsky regulérně – na hlavě může mít čepici. Chceš se vystavovat pohledům okolí? Nechceš? Máme svobodu, oblékni se, jak libo. On ten stud a nějaká cudnost, závisí-li na osobě samé, není marná věc! Co si budeme líčit, jestliže žena chodí zahalená, aby ani tvář nebylo vidět – odhalit tělo je pro ni dost složitá věc, i kdyby byla v duši revolucionář. Ženské to pochopí. leckterá někdy v kabince váháme, já se klidně přiznám, že jsem se před zrcadlem kolikrát šklebila! Nakonec by byli spokojení i estéti i některé baculky, s tělem zformovaným  nějakou stahující kombinézkou. Třeba.

Mnohem horší mi připadá dnešní zpráva. V Turecku se povolil policistkám šátek k uniformě. S tím, co tam probíhá, není povolení jen tak blahovolná věc. Může muslimky rychle rozdělit na hodně pravověrné a málo oddané islámu. V zemi, která jako první vlastně přiznala, že šátkování není otázkou nařízení koránu, ale věcí tradic. To nám to pěkně nenápadně začíná nabírat právě ten směr, který neni dobrý. Dneska se staví pan Vlad. Ježiš, ten bude zase svítit – vždyť nás celou dobu varuje!

 

Rubriky: Články | Štítky: , , , | 2 komentáře