Změněný svět?

Kolikrát se to už slibovalo, říkala mi dneska mamka. Vzpomínala na válku v Íráku, na 11. září, na další šílenosti lidí až někam ke Kambodži a Stalinovi a ještě hlouběji. Pokrokové dvacáté století po masakrovatém devatenáctém. Dneska si všichni slibujou, že teroristé v Paříži něco změnili. Já fakt nevím, čemu věřit.

Jsem ráda, že se objevilo hodně lidí, co se snažili zachránit ostatní. Bez ohledu na víru a národnost. Prostě se zachovali jako soudní a normální lidi. Policista plnil svou povinnost, mladý prodavač chránil své zákazníky, lidé schovaní před teroristy napomohli lokalizovat útočníky.

Potom o kousek jinde na naší mrňavé planetě někdo poslal holčičku s prstem na tlačítku – anebo ji odpálil na dálku. Co je to za lidi? Vyznavači Alláha? Říkají si tak. Jenže zároveň se člověk dočte to samé, co kolikrát. Jde o svržení vlády, jde o celkovou nestabilitu světa, jde o moc a hospodářské zisky. Hrátky se strachem lidí a pokaženými všedními dny jsou jenom bonusem pro potěšení hráčů.

Je mi fuk, kdo má za čím prsty, kdo koho cvičil, kdo komu pomáhal a pak se to zvrtlo. Mělo by být už jednou provždycky stanoveno a udrženo, že děti mají vyrůst, jíst, učit se a hrát, nemocní být ošetřeni, dospělí mít, co dělat a všichni koukat na prachobyčejnou lidskou důstojnost ostatních kolem sebe. Nemuset se bát, komu rupne v kouli a starat se jenom o to, jak napravit blbosti předků a udržet tenhle svět obyvatelný. I pro ta zvířata, ptáky a ryby.

Obávám se ale, že leckdo z mocných si dál musí mocensky hrát, aby neztratil tvář a nepřišel o nějaké ty prachy. Po nás potopa, ten nebo onen je mi ukradený.

Nepopřála jsem tady nikomu do nového roku ani předtím k Vánocům. To, co si přeju teď, je docela zmatení pojmů a hesel a líp to nevyjádřím. Nebo ano? Když se bombardoval Saddám, mamka prý proseděla celou noc s polštářem na břiše a brečela. Myslela na ty ženské tam daleko, jak se krčí se svými dětmi v úkrytech. ty za diktátora nemohly, ale stejně nevěděly, jestli přežijou. To ani ještě nevěděla, že sem tam sloužili civilisté jako živé cíle.

Mně je dneska o to blběji, že jsou nějaké mámy, které ještě někdo tlačí, aby byly hrdé na dítě. mučedníka. Prý jim  sotva dospělý nebo dospívající synek (a dnes už i dcera) svým roztrhaným tělem, zajistí nějaký ten peníz na obživu. Prý taky úctu ostatních, ale té sa moc nenajedí. Chci mít děti kolem sebe bez takovéhle hrozby. Bez glorifikované smrti v něčí mocenský prospěch. Aby spokojeně rostly, jak jsem už řekla dřív. A tak by to měly mít všechny mámy všude, krucinál!